Jak se rodí fotbalisté?

Nevím, kdy a jak se to stalo, ale narodil se nám malý fotbalista. Zájem o mašinky upadá a přišla nová éra “fotbalový míč” …… to malé kulaté nic, za kterým se kluci/holky tak rádi honí, jak pes za ocasem.

Vždy jsem si říkala, jak se takový fotbalista může narodit. Zdali na něj rodiče naléhají, zdali jsou tyto děti splněným snem svých rodičů. Něco podobného jsem žila já v očích svých rodičů, a tak jsem nechtěla na své kluky naléhat se zájmovými aktivitami.

Je pravda, že Carlíček chodil už více jak rok se mnou ze školky kolem fotbalového hřiště a nikdy mi nezapomněl připomenout:” Mamiiiii, kdy už mě půjdeš přihlásit do klubu?”…..Já si stále řikala, to ho přejde……..ale nepřešlo a začátekm záží 2016 s novým školkovým rokem jsme šli na tréning. Cája se hned projevil jako šikovný a hlavně neuvěřitelně zapálený hráč. Skoro jsem jej ani nemohla udržet při převlékání do drezu. Klidně by běhal po hřišti nahý i bez kopaček, hlavně že by trénoval a hrál. Po 1,5 hodinovém tréningu pak následovalo 2 hodinové kopání s tátou, mámou, kamarády z klubu i kohokoliv, kdo se jen nachomítnul. Doma pokračuje každý den s kopáním za barákem, na chodbách, a doma to odskákal plyšový angry bird. Doma je hold všechno slyšet, tak aby nás nevystěhovali sousedé a majitelé bytu má povolené kopat do měkých kulatých náhražek.

Nic méně láska k fotbalu se přenáší i na výsledky a tým TJ Praga Mini končí neustále na prvních místech. Dnes jsme měli i vzácnou návštěvu Milana Baroše a tak jsem si říkala, že nejen Pelé a zahraniční hráči jsou v očích Carlíčka jeho vzory.

Poučení pro mě: Vždy naslouchej svým dětem.  Oni sami nejlépe ví a cítí, kam je srdce táhne, jak se chtějí profilovat. Jejich vášeň je povede k dobrým a lepším výsledkům. Našim úkolem je pouze podporovat a být s nimi u jejich začátků, nezdarů i vítězství.

Dnes to bude jen velmi krátká zpráva, ale protože důležité milníky se mají zapisovat, dnes patří Edovi.

Začal se psát nový rok 2017 a my jsme dospěli do stádia “ulítanosti”. Ráno vstávat v 6 hodin, rychle nachystat snídaně, svačinky, vzbudit děti, najíst se, obléci se. Utíkáme nejdříve do Vysočan do školičky s Carlosem a pak nasednout na metro nebo vyběhnout na tramvaj a hurá úplně na druhou stranu s Eduardem do školy.

A tak se stalo, že nám naše kamarádka Mariánka navrhla, ať Eda jede s jejím synkem do školy. Čenda, velký kamarád Edův, cca o 1/2 roku starší než on, už začal před novým rokem jezdit sám. A tak jsme dali chlapce dohromady a zjistili jsme, že jsou natolik šikovní že příjezd do školy zvládají sami. Mluvíme cca o 30 minutách (chůze, jízda tramvají, chůze do školy)

Proto bylo na snadě, že pod stromečkem Eda našel svůj první telefon. Jak chtěl Carlos, musí to být smartphone s internetem. Pokud nám nebude zvedat telefon, můžeme jej trekovat přes GPS. A tak ač jsem říkala, že je tento přístroj zbytečný a drahý, tak jej pod stromečkem našel. Bohužel netrvalo ani 1 den a podařilo se mu jej rozbít. Nadešel pokus číslo 2 se starší verzí smartphone a ta už vyšla. Samsung je nerozbitný, nebo se tak zatím jeví a Eda se také k němu chová s větším citem…..joooo škola života. Za svůj první rozbitý, který jsme na naše náklady v řádech tisíců opravili, Eda splácí domácími pracemi – ještě tak 60x pověsí prádlo a už to bude mít 🙂 – dobrá motivace dávat si pozor na své věci.

broken phone in a female hand

Hlavní je, že když jsem v moment spěchu potřebovala jít s Carlíčkem k lékaři a Edu bych nezvládla dovést včas do školy, doprovodili jsme jej s Carlíčkem na zastávku a ejhle, bez přípravy zvádnul dojet sám. A druhý den také, třetí také a pak už jsme ani s ním na zastávku nešli a vyrazil sám z domu a zvládnul i delší pochod na tramvajovou zastávku i cestu do školy.

Takže jsem přestala Edu podceňovat a ochraňovat, že je naše malé děťátko a že možná na to ještě nemá a nechala jej vyrůst ve svých očích. Rozhodně to nemá tak složité jako děti na obrázcích. Byla to jen má představa o jeho nedospělosti.

Poučení: Pokud nedáme dětem do rukou jejich životy, nikdy si je od nás v raném věku dobrovolně nepřevezmou. Žijeme v nejbezpečnější době od dob Bolševika a nyní vidím, že je dobré nechat naše ratolesti poznávat svět na vlastní pěst.

A jen pro pořádek, Eduardo jezdí nejen do školy ale i ze školy sám…..je to prostě šikulka 🙂